Jen tak

Šváby

Jak už jsem psala, Barnwell byl maličké městečko, jehož náměstíčko bylo spíš návsí jak náměstím. Bylo tam ale krásně. Kolem dokola lesy, příroda a klídek. Na silnicích žádný velký provoz a všude kam člověk potřeboval jenom  kousek. Zkrátka idilka.   Jenomže..... já ani nevim proč, ale  chtěla jsem nazpátek do Chicága a tak jsem už po pár  dnech brouzdala po netu a hledala příhodnou práci.  Zhruba po měsíci nám boss oznámil,  že wallmart končí a tudíž se budeme stěhovat. To byl impuls k tomu, abych své hledání urychlila. To už se ale rozhodli i kluci, že pohandrkují se mnou a tak se mé hledání rozšířilo z hledání  práce a ubytování pro jednoho na hledáni toho všeho pro tři. Tou dobou ale bylo celkem ještě dost práce a tak po pár dnech bylo celkem jasno. Vyrážíme do Chicága. Narazila jem na práci na obchodě pro vsechny tři a na jednom místě, což bylo fajn. Ubytováni mělo být prvni dny někde u bosse a  mezitim by se našlo příhodné bydlení někde v okolí. Jak jednoduché...
Zbylé dny v Barnwellu probíhali v poklidu. Jezdili jsme na výlety po okolí a hlavně do Savanah a  také k oceánu do Jižní Karoliny.  Odpočívali jsme a dokonce jsme si zašli i do  místní hospůdky na wingsy s tanečkem a krokodýlem. Opravdu tam měli za domem živého krokodýla.
V práci byl také klid a tak jsme to nakonec praktikovali tak, že ob den jeden z nás zůstal doma  a pořádně se vyspal.  Sice pak měl za úkol v domku uklidit, ale to nebylo nic hrozného. Kluci moc nábytku neměli a ty dvě ložnice,  kuchyň a obývák byli poklizené celkem za chvilku.
Jediné co nám znepříjemňovalo život byli švábi.  Ono na jihu států se to jima jenom hemží,
ale ten rok jich bylo i podle místních lidí nějak víc. Kdekdo s nima zápasil. My jsme jich v baráku ale  až tak moc alespoň zkraje neměli a tak jsme tomu moc pozornost nevěnovali. Však jsme také měli odjíždet tak proč se starat o nějake sváby.  Jenomže těm potvorám se u nás zalíbilo a tak se začali množit. Představte si,  že sedíte u počítače a ty mrchy vám lezou po nohách. Brrrr hnusná představa že?  A co teprve když jsme vstávali v noci do práce a v kuchyni se rozsvítilo. To bylo vidět jen  pohybující se černo jak se všechno rozprchávalo. Pořád to ale ještě celkem šlo.  I tak jsme ale s tím už začali bojovat.  Můžu ale říct,  že marně.  Byli jsme ale v klidu, protože se pohybovali prevážně v kuchyni a obýváku.  Ložnicím se zatím vyhýbali. To ale také nevydrželo dlouho a když si jednou asi
trícentimetrový šváb udělal z mého obličeje kolonádu, tak jsem toho měla tak akorát dost. To už  pak i  kluci uznali,  že je na čase rázněji zakročit.
A tak se nakoupili bobmičky,  pastičky a spreje. Zkrátka všechno, co by ty potvory mělo vyhubit. V noci, jak se šlo do práce,  tak se vše citlivé uklízelo. To znamená, že jsme do lednice dávali  kromě potravin,  které se uchovávají v chladu i třeba chleba a koření. Všude se nastrčily pastičky, všude se sprejovalo.  Před ochodem do práce, se doprostřed místnosti dala bombička,  která se  otevřela a pak honem pryč aby to nezasáhlo i nás. Mělo to za úkol ty potvory otrávit, ale nějak  byli imunní, takže kromě smradu v baráku a kromě pár mrtvých potvor,  které asi nestihli utéct  se nic nedělo.  Zkrátka po týdnu hubení výsledek skoro žádný.  Naštěstí jsme ale už skoro odjížděli a tak jsme se těšili,  že se toho zbavíme.  Práce, ubytování,  odjezd. Vše bylo naplánované.  V den D kdy se mělo vyrážet šli kluci naposledy sami do práce. Bylo domluvené,  že já pojedu sama a proto bych měla být co nejvíc vyspalá a hlavně,  že během noci, kdy oni budou v práci dobalím zbytek našich věcí aby jsme se druhý den už nemuseli zdržovat.
Však také na druhý den měli přijet noví lidi.  Měl to být  záskok za nás, jen asi na 14 dní, protože pak ten obchod opravdu končil.
Celou noc jsem balila a celý den se to skládalo do dvou aut.  Ne podle toho co čí bylo, ale podle velikosti a tak,  aby se to co nelépe vešlo. Takže výsledek byl nakonec takový,  že u mě v autě byli  převážně věci kluků a moje věci a hlavně bágl se spodním prádlem byl pro změnu u kluků v autě.
Dopoledne dojeli ti dva noví, takže se ještě nějaký čas strávil s nima a také kluci se ještě šli trochu vyspat. No, vyjížděli jsme nakonec  vlastně až na noc něco kolem desáté večer. Kluci jeli v jednom  autě a já sama ve druhém. Vyjíždeli jsme tak, že kluci jeli před mnou a já za nima. Nějak jim to ale nevydrželo a hlavně se necítili odpočatí, takže se pořadí obrátilo a oni jeli za  mnou. Jako první řídil Petr. Že prý kvůli tomu, že má Zdenek větší výdrž a že pak se teda vystřídají a  Péťa bude spát a Zdenda řídit.  No tak takhle jsme si to jeli nějakých asi 100 mil. Pak jsme narazili na první větší město se světelnou křížovatkou. Já ještě projela, ale kluci zůstali vzadu. Odbočila  jsem tedy hned za křižovatkou na čerpačku, že tam na kluky počkám. Jakmile ale naskočila zelená,  kluci projeli a ani si mě nevšimli. Chvíly jsem tam stála a tupě zírala za nima,  ale nakonec jsem si řekla, že vyrazim.  Že je určitě  napadne na dálnici sjet na první exit a tam na mě počkat.  Alespoň tak se to tady dělá. Já  ale dojela na exit a kluci nikde. Mobila jsme tenkrát ani jeden neměli a tak nezbylo než se buď vrátit, nebo jet dál a spoléhat,  že se buď cestou někde sejdem, nebo že se sejdem až v Chicágu na dané  adrese.  Řekla jsem si, že kluci určitě jeli dál, a že tedy budu taky pokračovat a tak jsem jela.
Ráno mi to ale nedalo a tak jsem z jedné čerpačky volala na barák, jestli se kluci náhodou nevrátili, nebo alespoň nevolali. No a přišel šok. Kluci kousek od té křižovatky hned za nájezdem na dálnici bourali. Petr usnul a  dostal se do protismeru. To ho asi probrali a tak  se leknul a strhnul volant.  Auto se otočilo na střechu a chvili tak  jelo. Naštěstí tou dobou nebyl provoz a tak to odnesli sami. Z jejich cesty uz nic nebylo a jediná  cesta která je čekala byla do nemocnice. Petr musel hned na sál,  protože jak se auto dostalo na
střechu a on nebyl připoutaný,  tak mu to odřelo hlavu. Vlastně ho to chudáka  doslova skalpovalo. Naštěstí to ale ještě docela dobře dopadlo. Doktoři zjistili, že mozek porušený není a že tedy není nutný další  zákrok.  Zdenek až na pár odřenin byl v naprostým pořádku. Kluci tak strávili celou noc v nemocnici a ráno volali na barák,  jestli by pro ně ti lidi mohli přijet.  Bylo mi divné, že když vlastně jeli přede mnou,  že jsem na ně nenarazila,  ale  podle kluků se ješte kousek za tou křižovatkou otáčeli a vraceli se aby mě našli.  Jenomže to už jsem já nejspíš vyjela a tak se stalo, že se opět dostali za mě. Proto jsem na ně nemohla narazit. Chtěla jsem jet okamžitě nazpátek, ale Zdenek říkal, že by to nemělo cenu, že stejně už v domku  není misto, což byla pravda a že bude lepší když budu v cestě pokračovat dál.  Stejné jsem byla už skoro v polovině cesty. Takže jsme se nakonec domluvili,  že prostě dál pojedu sama a oni jak budou  moct,  vyrazí za mnou.  Musela jsem ještě volat bossovi a celou akci zrušit. Ten totiž potřeboval tři lidi a né jen jednoho a tak se stalo,  že jsem jela někam, kde jsem opět nevěděla co bude.  Najednou prostě nebylo nic. Ani prace, ani ubytovani. Ještě jsem nakonec volala známenu,  kterého jsem znala
jen z netu a vyprávěla mu, jak jsme dopadli. Byl fajn a nabídl mi, ze mám dojet k nim, že to s domacim domluví a že můžu zůstat dokud kluci nedorazí. Pak jsem ještě jednou zavolala klukům nazpátek do Barnwellu abych jim oznámila, kde budu a že než dojedou,  že se pokusim sehnat nějakou  práci a bydlení.  S tím jsme se rozloucili a já vyrazila opět sama a opět do neznáma.