Jen tak

Odlet

Hodně známých se mě ptá, jak jsem se sem dostala. No, nic na tom nebylo. Zkrátka a jednošuse mi jednou zavolal jeden znamý a že prý je teď ve státech. Pak začal líčit, jak to tady chodí, kolik vydělává, jak bydli a podobně. Tou dobou bylo mé manželství tak akorát zralé na rozvod. Řešila jsem jak problémy s manželem, tak také se starším synem, kvůli kterému jsem se dostala i do finančních potíží a také moře osobních problemů. Zkrátka měla jsem všeho plné zuby a tak netrvalo dlouho a já se rozhodla, že prostě poletim. Při první návštěvě naší matičky Prahy což bylo asi za měsíc jsem si vyzvedla papíry na žádost o vízum a zhruba po měsíci jsem je podávala. Po třech týdnech mi přišlo bez problémů vízum a tak jsem po netu objednala letenku a vydala se sama, nic zlého netušíc a neznajíc angličtinu do neznáma. ( jediné dvě věty které jsem se stihla před odletem naučit bylo: Promiňte nemluvim anglicky. A druhá věta: Jsem z České Republiky) Sami uznáte, že na byť jen krátké cestování to bylo hodně málo. V osudný den mě manžel se synem odvezli do Prahy na letiště. Cesta byla celkem fajn a na letišti to také šlo, ale jen do té doby, kdy jsem už sama postoupila do odbavovací haly.Tam mě popadl strach, úzkost a také lítost a tak jsem nakonec do letadla nastupovala celá ubrečená. Ani nevim, jak jsem se dostala do Frankfurtu, protože ten let jsem vážně probrečela. Ve Frankfuru ale začalo horečné hledáni a pátrání kam že to mám vlastně letět, kterým číslem spoje, odkud to letí, v kolik to leti ???? Zkrátka jsem tak trochu zmatkovala. Nicméně jsem se nakonec plížila za jedním párem, který jak jsem zaslechla hedal stejné spojení jako já. Takže vše nakonec dobře dopadlo. Let z Frankfurtu do Atlanty proběhl hladce a tak po pár hodinách letu jsme přistáli v onom velkoměstě. Tenkrát se ještě nedělali takové přísné kontroly na letištích jako dnes a tak vše šlo vcelku dobrě. I tak odbavení a kontrola na emigračním zabrala asi hodinu a půl. No a nebyla bych to já, kdybych na emigračním jako jediná nezůstala nejdéle. Nejprve padali otázky jako jak se jmenuješ, datum narození ... pak přišla otázka, jestli mluvim anglicky a na mou odpoveď že ne, jsem asi po patnácti minutách dostala překladatelku. Sranda byla, že ona česky jaksi moc neovládala. Zhruba po dvou, třech větách byla v koncích a já z její řeči pochopila, že je to němka a tak ve snaze pomoct, jsem začala svou lámanou němčinou. Nakonec jsme se ale domluvily. Musela jsem ukázat jak platebni karty, tak hotovost a také objednávku hotelu. Dál jsem musela popsat, co chci dělat ve státech. No samozřejmě turistika. Taky jak jinak ze? :-) Zhruba po půl hodině mě propustili i s půlročním povolenim k pobytu a já se ocitla na obrovském letišti v obrovském městě. Naštestí na mě ten známý čekal i s kamarádem takže tuto část cesty jsem zvládla bez problémů. Vidíte, nic na tom nebylo. Jenom ještě dodám, jak je důležité se vydat na cestu do cizí země alespoň se základní znalostí řeči. Po přistání jsem ze samých nervů potřebovala na toaletu a tak jsem se začala pídit po tom, kde že ona mistnůstka je. Samozřejmě jsem nenašla nic a tak jsem se statečně šla ptát celníků. Vysvětlovala jsem rukama, nohama,česky, německy, rusky. Kreslila jsem jim dvě nuly na papír a oni pořád jen kroutili hlavou. Když už mi začaly lézt oči z důlků a když jsem se i já začala kroutit, pochopili a se smíchem mi ukázali směr a nápis Restroom. Nebudu vás napínat. Na tu místnost jsem to stihla i když to bylo vážně na poslední chvíly.