Jen tak

Dlouhá cesta

Ten týden, co jsem ještě zůstala v Detroitu jsem věnovala balení a shánění práce a ubytování. Bez internetu a nebo novin to však šlo težce a tak jsem nakonec ve své stařičké rachotině odjížděla do Chicága bez toho, že bych vědela kam se vrtnu a co budu dělat a samozřejme i bez toho, že bych vědela, jak se vůbec do Chicaga na danou adresu ke klukům dostanu. Do té doby jsem vlastně nikdy mapu nepoužila a tak to pro mě byl docela oříšek.

V daný den jsem se vypravila nad ránem aby se mi lépe jelo a abych se vyhnula trafiku. Cesta ubíhala celkem dobře, jen jsem pokaždé, když jsem stavěla na odpočívadle nebo na na benzince měla strach jestli se odtud ješte vůbec dostanu na dálnici a hlavně na její správný směr. Od Mirečka, který tou dobou pobýval také v Chicagu jsem měla celkem přesnou navigaci a tak jsem se ani moc nebála. Ovšem ale jen do té doby, než jsem dorazila na Chicágskou dálnici. Lidi šest proudů a valilo to jak o závodech. Při mé smůle jsem samozřejmě byla ve špatném pruhu a tak exit na ktérem jsem měla sject jsem minula. Já vím, nebylo to tak hrozné, ale já tenkrát byla ze všeho tak vyvalená, že to pro mě bylo asi jako konec světa. Než jsem se zmátořila, tak jsem byla o dva exity dál. Ani nevím jak, ale nějak se mi nakonec podařilo dostat se do odbočovacího pruhu a hned na sjezdu jsem sjela k první čerpačce. Tam jsem poprosila pumpaře, že si potřebuju zavolat a on mě nechal. Hledala jsem sice telefoní budku, která je většinou na každé čerpačce, ale proste jsem ji nenašla a nebo neviděla. Tak jsem musela svou neanglickou angličtinou vysvětlovat, jak je pro mě důležité si zavolat. Naštěsti čerpadlář měl pochopení a tak jsem vytočila číslo na Mirečka. Zvedl to skoro okamžitě, protože předpokládal, že stojím před domem. No ale mýlil se. Začala jsem mu vysvětlovat, že sice jsem někde v Chicagu, ale že za boha nevim kde a tak že nemám ani ponětí, kam že to vlastně mám ject. Nechal mě vykecat a při tom si určite myslel své o bláznivé a neschopné ženské. Pak mi ale řekl, ať mu dám čerpadláře. Jo jemu se to mluvilo, když ovládá anglinu jak rodilý amík, ale co já věděla jak to tomu čerpadláři mám říct? Prostě jsem mu nakonec ten telefon vrazila do ruky a ukázala na sluchátko. Pochopil a tak nakonec z něho Mireček vytáhl, kde že se to vlastně nacházim. Mě pak jen řekl, ať si v klidu dám kafe, že pro mě dorazí. Dorazil asi za 15 minut a měl ze mě docela srandu. Myslím, že se na můj úkor bavil ještě dost dlouho po té. Od benzinky jsme vyrazili a k mému údivu jsme "doma" byli ani ne za 10 minut. Takže jsem se motala někde okolo nich. Dojeli jsme a šli jsme na jídlo a než jsme se vrátili, bylo už celkem dost pozdě odpoledne. Když jsem to spočítala, tak jsem zjistila, že normálnímu člověku cesta trvá asi tak šest hodin, ale mě díky mému bloudění a celkem i častému zastavování trvala skoro 10 hodin. Kluci museli jít spát aby byli trochu fit do práce a já zasedla k jejich počítači a hledala nějakou tu práci a ubytování. Druhý den jsem s jejich dovolením použila telefon asi na 50 hovorů a obvolávala jeden inzerát za druhým. Nakonec jsem si vybrala Kentucky, kde mi nabídli místo supráka a celkem i dobrý plat. Ubytování mělo být s partou, takže celkem i levné. Večer bylo tak nějak rozhodnuto. Začala jsem usilovně za pomoci kluků hledat v mapách a na internetu cestu abych nezabloudila. V momentě, kdy jsem měla skoro vše připravené, zavolal můj bývalý boss z Detroitu a že se bavil s bossem u kterého jsem začínala dole v Georgii. Ten že by prý by potřeboval jestli bych nejela do Jižní Karoliny, protože v jedné partě má kluka, který by potřeboval na sever a že by to byla jen výměna. Chvilku jsem přemýšlela, ale nakonec jsem to vzala. Bosse jsem znala a věděla jsem, že platí řádně a včas a vždycky vše, co je domluvené. Nebylo vcelku nad čím uvažovat. Kentucky sice bylo lákave, ale bylo to neznámo a tak jsem raději oželela pár stovek navíc a vsadila na jistotu. Odpoledne jsme s klukama ješte razili po nákupech a hlavně do českého obchodu. Ztratili jsme tím skoro cely den, ale bylo to fajn. Další den jsme s klukama připravili plán mé cesty dolu na jih. Kluci mi pečlivě nakreslili do mapy celou cestu a společně jsme zaznamenali exity na kterých budu sjíždět. Pak jsme si došli na oběd a odpoledne, spíše k večeru jsem vyrážela. Nejprve jsem ale balila, protože převážnou většinu věcí jsem z auta vytahala abych se mohla vyspat, umýt a převléknout. Takže bylo zapotřebí to zase narvat nazpátek do auta. Při tom mě chytla cestovni horečka či tréma. Co tréma nebo cestovka, to byl skoro hystárák. Uvědomila jsem si, že jedu sama takovou dálku bez znalosti řeči a s autem o kterém ani nevím, jestli se na první křižovatce nerozpadne. Normálně jsem začala bulet a nebyla jsem k zastavení. Kluci ale byli fajn. Dělali že to jako nevidi. Na večer jsem vybavená mapou, radama a kafem vyrazila. V ten den kdy jsem vyjížděla se v Chicagu řádně oteplilo. Byl to skok ze zimních věcí rovnou do letního. Takže jsem byla  ráda, že jedu na noc protože v noci není takové horko. A to jsem ještě ani netušila, že v Karolíně je vlastně už skoro léto. Kluci se mnou vyrazili a jeli přede mnou až skoro za Chicago abych nezabloudila a najela na správný exit. Možná, když nad tím teď tak přemýšlim  to udělali ani né tak proto, abysh nezabloudila, ale spíš proto, abych jim tam nezůstala na krku. U exitu jsme se krátce rozloučili a já opět s brekem vyrazila.

Z kraje cesta ubíhala celkem fajn, ale po asi šesti hodinách jsem toho měla plné kecky. Samou trémou a strachem jsem den před tim skoro nespala a tak ani nebylo divu. Mohla jsem sice sjet z dálnice na některé odpočívadlo. Jenomže já měla strach stavět někde sama a tak jsem zhruba po hodce stavěla na čerpačkách abych si doplnila kafe a trochu se protáhla a při té příležitosti zkontrolovala správnost mé cesty. Samozřejmě, že jsem zabloudila. Bylo to ale jen jednou.No vlastně dvakrát. Podařilo se mi z jedné čerpačky vyjet místo na jih, tak na východ. Pěkně jsem si takhle jela asi hodinu, než jsem zjistila, že jsem někde, kde být vůbec nemám. Musela jsem se vracet. K ránu jsem projížděla Kentucky a tak jsem měla možnost vidět kde jsem mohla pracovat. Kentucky se mi moc líbilo. Připomínalo mi to tam čechy. Hodně zeleně, kopce a hory. Teké ale bylo videt na hodně místech ranče kde se pásli koně. Mám koně a přírodu ráda a tak jsem  na chvíly i zalitovala, že jsem tu práci v těch místech nevzala. Tím spíš že tou dobou jsem měla té cesty plné zuby a při vědomí, že už bych se nemusela dál handrkovat mi bylo fakt do breku. Měla jsem spočítáno, že mi cesta zabere nějakých 12 hodin a byla jsem někde v polovině cesty. Ovšem člověk míní a člověk taky mění. Diky mým kafím a díky tomu, že jsem musela jednou opravdu zastavit abych se alespoň trošku vyspala a také díky mámu bloudění jsem cestu z Chicaga do Barnwellu absolvovala celkem za 24 hodin. Tady alespoň vidíte, jaké jsem tele. Jak jsem už řekla, spala jsem, ale asi si umíte představit jaké to bylo spani za volantem někde na sjezdu u Mekáče a ješte k tomu dopoledne, když už pražilo slunce. Vydržela jsem spát asi pul hodiny a další dvě hoďky jsem jen tak odpočívala. Zbytek cesty bylo ale vážně utrpení. Venku horko k padnutí a v autě jěště hůř. Nešla mi jak na potvoru klimička, takže jsem byla zpocená jak myš a mé oblečení vypadalo, jako bych v něm právě vylezla z vany. Fakt cesta přez den doslova utrpeni. Jediné co mě cestou rozptýlilo, bylo když jsem projížděla kouřovýma horama ( Smoky Mountain ). Lidi to byla nádhera. Mě se až tajil dech. Musela jsem zastavit, abych se na tu nádheru podívala. Byla jsem vysoko v horách a pode mnou se rozprostíraly lesy, které ač bylo jaro hrály všema barvama. Bylo to tak nádherné, že až se mi chtělo brečet. Nejraději bych tam zůstala, ale musela jsem pokračovat v cestě. Na posledním exitu před nájezdem na Jižní Karolinu na silnici která mě měla dovést skoro až do Barnwellu jsem nejspíš na moment usnula, protože ač nebyl provoz, já ten exit minula. Takže jsem dojela do Charlotte v Severni Karolině a samozřejmě skoro rovnou do středu města. Musela jsem párkrát stavět abych se zeptala na cestu, ale místní lidé buď nevěděli, nebo to dělali schválně, ale pravdou je, že díky jejich navigaci a mé únavě jsem se tam motala víc jak dvě hodiny. Je také ale pravda, že jsem jednou za pomoci navigace mísntích lidiček dojela přesně na danou adresu. Mělo to ale jednu chybu. Ta adresa byla v jiném městě a dokonce v jiném státě.  Nakonec jsem se ale vymotala a našla spravný směr cesty.

Ten poslední úsek jsem ale už zvládla polospící a polomrtvá únavou. Nakonec jsem ale dojela do Barnwellu a z první čerpačky jsem volala na barák, kde jsem měla bydlet a kde na mě už čekali. Byla jsem si vědoma toho, že na nějaké bloudění městem už vážně nemám a tak jsem jednoduše zavolala a drze jsem požádala aby pro mě někdo dojel, že dál už sama prostě nejedu. Zvedl to weiser, a slibil, že za chvíly dojede ať teda počkám. Za půl hodiny dojel vousatej usměvavej sympaťák. Vyrazil přede mnou a na barák jsme doleji za dalších ani né 20 minut. Až tady jsem zjistila, že jsem klidně mohla jet dál sama, protože to nebylo město jak jsem čekala, ale malá vesnička, kde bych snad ani zabloudit nemohla. Při mé únavě jsem si ale už nebyla jistá ani tím jak se jmenuju, natož tím abych věděla kde jsem. Takže bylo asi jen dobře, že pro mě někdo dojel. Ten Vousáč se jmenoval Zdenek. Představil mi další dva kluky, z toho jeden měl druhý den odjíždet tam, odkud jsem já právě přijela. Druhý kluk se jmenoval Petr. Nejpíš na mě byla vidět únava a tak Zdenek rozhodl, že mám na noc zůstat doma a pořádně se z té cesty vyspat. Byla jsem ráda, že do práce hned nemusim. Nejspiš by mě tam stejně našli někde spící na koberci. Kluci mi ukázali můj pokoj a já se jala hned vybalovat alespoň to nejnutnější. K mému zděšení jsem ale zjistila, že mou postýlku - nafukovací matraci jsem někde cestou ztratila. No ztratila, já ji jednoduše nechala stát na chodníku vedle auta když jsem odjížděla z Chicaga. Kluci mi sice slíbili, že mi ji v noci v práci koupí, ale pro mě to znamenalo, že budu první noc spát na zemi. Bylo mi to ale v ten moment jedno. Byla jsem tak zničená, že jsem se jen těšila až vypadnou, že se naložim do vany a zahučim do provizorního pelechu. Naštěsti jsem na to dlouho čekat nemusela. Do té doby jsem vydržela na verandě kde jsem se uvelebila s kafem a kam si přišel sednout i Zdenek aby mě trochu po mé cestě rozptýlil, přivítal a také aby zjistil co jsem zač. Byl to nádherný relax v klidu, za zpěvu ptáčků bez hučení motoru.