Jen tak

Detroit IV.

Takže jsem podala výpověď. Né že bych byla nějaká třasořitka, která se sype při prvním nezdaru, ale nějak toho bylo moc. Věřte, že to není jednoduché být v cizi zemi, bez rodiny, přátel, bez znalosti řeči a navíc když na každém rohu potkáváte jen samé překážky. Zkrátka a dobře, nepřijemné věci se pomalu nabalují a nabalují až toho je nakonec plný pytel a člověk se snaží to nějak řešit a nějak se z toho vymanit. Většinou ale tím, že uteče. Tak se nakonec stalo i mě, že jsem toho měla plné zuby a chtěla jsem prostě pryč. Jinam, kamkoliv, kde by to bylo lepší. Naivne jsem si totiž myslela, že jinde to lepší určitě bude.

Po jedné takové hádce s onou milou paní jsem zavolala Bossovi a podala výpověď. Ten to zprvu přijal úplně v pohodě, jem mi řekl, že mám 14 ti denní výpovědní lhůtu. Trochu divné, když si člověk vezme, že nepodepisuje žádnou pracovní smlouvu, nedodržují se žádná pravidla, jako výplatní pásky, volné víkendy, nebo alespoň příplatky za přesčasy a víkendy. Ale tyhle malé nemalé věci člověka ani netrápí, takže se nakonec ani nepozastaví nad pravidlem 14 ti denní výpovědní lhůty. Neřekla jsem tudíž ani popel a odhodlána to vydržet jsem zavěsila. Dva dny na to, jsem ale byla o to víc překvapená, když mi boss zavolal, že má za mě náhradu a tudíž jsem skončila. V prvním momentě jsem byla jenom ráda. Ovšem následoval šok, když mi vzápětí na to boss pravil, že ještě týž den mám opustit apartmán. Vůbec ho nezajímalo, že nemám kam jít, že nemám tudíž ani sehnanou práci a v neposlední řadě, že mám zaplacený nájem do konce měsíce. Řela jsem mu, že co mám zaplacené, si hodlám odbydlet, ale bylo zle. Začal na mě doslova řvát, že co si o sobě myslím, kde že si myslím, že jsem? Že jestli se mi to nelíbí, že okamžitě zavolá poldy a uvidim hned, jak poletim z apartmánu. Lidi, to byl šok. Já se ale hned tak něčeho nezaleknu a tak jsem milému bossovi řekla, že ať si klidě zavolá poldy, že si s nimi ráda popovídám. Že je určitě bude zajímat, jakým způsobem a na jaké papíry podniká a hlavně zaměstnává lidi. Že já na rozdíl od něj mám pořád ještě platnou bílou kartu a tudíž i když mě čeká jakýsi postih za nelagální práci, pořad to není tak hrozné ve srovnaním s tím co čeká jeho. Asi jsem ale měla držet jazyk za zuby, ale kdo se bojí nesmí do lesa že jo? Začal na mě ječet, že ještě poznám, kdo on je, že jsem spratek a podobně. Docela mě to přišlo i k smíchu, když mě jako dospělou babu nazval spratkem. Nakonec mi prásknul telefonem. Vázně jsem byla v šoku, protože takovéhle jednání jsem nečekala a navic jsem na nej nebyla zvyklá  a ani připravená. Boss do hodiny dojel na apartmán a ani se se mnou zprvu nebavil. Pak na mě začal ječet a vymýšlel kraviny jen aby mě zastrašil. Nakonec ale všechny poslal do práce, mě zamknul v apartmánu, kde již pár dní nefungoval telefon, neb ho odpojily pro neplacení účtů a odjel s ostatnima do prace. Ráno dojel a prý abych se oblékla, že jedeme do banky. Já si totiž postavila hlavu, že neodjedu, dokud mě nevyplatí všechny peníze co u něj mám a že nechci šek, ale hotové prachy.  Že nehodlám odject s nekrytým šekem a pak mít někde s tím problémy. Zprvu na mě opět ječel, ale už mírněji. Do toho se vložil Filip, který na milého bosse vyběhnul tenkrát z nožem. Naštěstí ten kluk neměl tolik odhodlání a hlavně odvahy, takže se nakonec jen ztrapnil, No co vám budu vyprávět. Byla to komedie a nevím, nevím, jestli kdyby vážně poldove přijeli, jestli by nás zavřeli všechny, nebo nás odvezli rovnou někam do blázince. Nakonec se to ale zklidnilo a boss na mě, úplně v klidu, že ať se obléknu, že jedeme do banky pro peníze. Nejprve jsem se té změně divila, ale prozatím jsem to hodila za hlavu a byla ráda, že své prachy dostanu. Jenomže nebyla bych to já, abych opět neprotestovala. Postavila jsem si hlavu, že sama s ním nikam nejedu a tak mu nakonec nezbylo, než vzit dalších pár lidi sebou. Cesta do banky proběhla v klidu. V klidu jsem dostala i své peníze a to jak výplatu, tak zbylý nájem. Musim říct, že mi nezůstal dlužit ani cent, což u něho zase takové pravidlo nebylo, protože jak jsem se dozvěděla, on nikdy nevyplácel vše. To spíš naopak, občas nevyplatil vůbec. Dokonce nás pozval i na oběd a celou dobu se tvářil jako kamarád. Nakonec se mě ptal, co hodlám dál dělat, jestli mám praci a tak podobně. Řekla jsem mu, že ještě nevim, což byla pravda, ale že hodlám jet do Chicága a tam teprve že budu něco shánět. K mému údivu mi nabídl, že pokud bych nic nesehnala, že můžu na těch pár dní a zadarmo jít bydlet ke klukům, kteří pro něj pracují a mají v Chicágu apartmán. Shodou okolností to byli ti samí kluci u kterých jsem bydlela s Mireckem a se kterýma jsem již byla domluvená. Také mi nabídl, že pokud bych nesehnala práci, tak klidně ať zavolám, že má znamých dost a že mi určite něco sežene. Také jsme se domluvili, že mám ješte týden na to, abych si uspořádala své věci než opustim apartmán a že vůbec nemusim pospíchat. Vrcholem všeho bylo, když se mě nakonec zeptal, jestli jsme se rozešli jako kamarádi v dobrém. Změna co? Však já se také divila a koukala jak puk ale jen do do doby, než jsme přijeli nazpátek na apartmán. Tam jsem dala řeč s Mirečkem a hned mi bylo vše jasné. Když totiž byli spolu v noci v práci, tak mu Mireček vyprávěl, jak jsem v čechách dělala pro rusy účetní a že on osobně by se bál, protože rusové, to je jistá mafie, nebo alespoň kontakt na ni a že on by si teda se mnou určitě takhle nezahrával protože kdoví jaké mám kontakty a čeho jsem schopná a podobně. No, vymyslel si to celkem dobře a hlavně nejspíš působivě, protože boss obrátil opravdu o 180 stupňů. Teda nevim, jestli opravdu dostal strach, nebo jestli dostal rozum, ale to dneska už není důležité že? Důležité tenkrát ale bylo, že nakonec jsem odcházela s penězma a bez problémů.

Takže jsem měla týden na sehnání apartmánu a práce. Auto jsem v té době již měla. No auto, byla to taková stará vyšisovaná plechovka s výrobním názvem Ford Escort. Dala jsem za ni 600 dolarů a byla jsem ráda, že mám nějaké přibližovadlo. Ovšem nebyla jsem si vůbec jistá, jestli tahle plechovka vydrží alespoň cestu do Chicága, natož někam jinam. Všechno v tom autíčku hrkalo, nešla klimatizace a člověk měl přinejmenším pocit, že se to s ním cestou určitě rozpadne. Byl to vrak k pohledani, ale byl můj a pro tuhle chvíly byl duležitý. Samozřejmě, že během toho týdne jsem žadnou práci nesehnala. Ono také jak, když jediný telefon nefunguje a o internetu si člověk mohl nechat tak akorát zdát. Byla jsem tudíž odkázána, na Chicago a věřila jsem,  že tam něco určitě najdu. V každém případě jsem si za ten týden v klidu dala dohromady své věci a mohla jsem vyrazit vstříc do dalšího neznáma.

Nedá mi, abych ještě neobjasnila kdo byl Filip, o kterém jsem se tady uz jednou zmínila. Filip byl docela prima kluk. Byl to hodný kluk, který si nechá od baby vše libit. Odletěl do státu hlavně proto, že jeho žena se s ním dala rozvést a on vlastně neměl kam jít. Jeho bejvalka si přivedla domu jiného a tak v malém domku žili všichni tři i se dvěma Filipovýma dětma. On ji tenkrát vše nechal a jen tajně doufal, že ona dostane rozum a vrátí se k němu. Čekal ale marně a tak se nakonec vydal za oceán. Po pravdě, byl to takový klasický vesnický balík který by pro laskavé slovíčko byl schopný snad i vraždit. S timhle klukem jsem se zprvu zkamarádila. Dobře se snim povídalo. Jenomže on si to vše nakonec vysvětlil jinak a stalo se z něho závaží. Byl jak pejsek. Kam jsem se hnula já, tam byl i Filip. Já šla kouřit do prádelny, Filip šel též. Já šla nakoupit, Filip šel také. Já byla vzhuru, on též. Zkrátka ocásek k pohledáni. Došlo to tak daleko, že jsem neměla vlastně žádné soukromí. Upnul se na mě jak mimino na dudlik. Bylo mi ho vcelku líto a tak jsem mu to trpěla. Dokonce to zašlo tak daleko, že při jednom nákupu na Molle se mi líbil jeden prstýnek a jeden přívešek. Určitě to znáte také, když někde prolejzáte výlohy a nahlas pronesete: "Jé hele to se mi líbí a mít prachy, tak to určitě půjdu koupit." No a já pronesla něco v tom smyslu aniž bych domyslela následky. Při cestě domů pak Filip najednou z kapsy vytáhl balíček a v něm jak prstýnek, tak přívěšek. Nechtěla jsem si to vzít a aj  mi to bylo trapné. Přeci nejsem taková chudinka abych se musela nechat vydržovat nějakým chlapem a ještě abych mu za to byla vděčná? No to už vůpbec ne! Jenomže on otevřel okno a když si to prý nevezmu, tak to klidně vyhodí. Prý to koupil jen pro mě a nemá to komu dát jinému. Tak se nakonec stalo, že jsem přišla ke dvěma kouskům zlata bez placení. Asi jsem to ale neměla dělat, protože to bylo s ním čím dál horši. Když jsem odjela prvně do Chicága, tak milý Filip tam telefonoval snad desetkrát za den a dokonce nás budil i v noci. Věčně chtěl vědět, co právě dělám, s kým tam jsem a jaký jsou tam chlapi. Vážne mi už lezl na nervy. Po mém návratu jsem tudíž kromě kolegyňky řešila i jeho, protože mi bylo jasné, že takhle to dál prostě už jít nemůže. Hned po mém příjezdu jsem mu vynadala za jeho chování, za špehování a za časté a bezdůvodné telefony. Řekla jsem mu, že naše přátelstvi konči a že s ním už nechci mít nic společného. Bylo mi ho sice líto, ale jinak to prostě už opravdu nešlo. On chudák z toho byl tak špatný, že zprvu se rozbrečel a chtěl mi vše vysvětlovat. Zmohl se ale jen na to, že se do nekonečna ptal proč? Co jsem ti udelal? Ja tě miluju. Nemohla jsem ho poslouchat a ani jsem nechtěla. Neměla jsem sílu ho uklidňovat, tišit a slibovat něco, co nehodlám a ani nechci dodržet. Měla jsem ho sice ráda ale jen jako kamaráda, to ale bylo vše. Nechtěla jsem mu ublížit ale stalo se. A jak jsem tak neviděla žádné jiné řešení tak jsem raději zalezla k sobě do pokoje. On ale ulehl na podlahu za dveře do mého pokoje a tam probrečel půl dne. Připadala jsem si jak ta nejhorší potvora a satorie. Vázně jsem ale neviděla jiný způsob jak ho té závislosti na mě zbavit. No a kdyz jsem se potom rozhodla, že odjedu jinam, byl odhodlaný odjet se mnou a vůbec chudák nechápal, že ho sebou nehodlám brát. Nemůzu říct, ze by mi až tak vadil, ale sama jsem nevěděla kam půjdu a co budu vůbec dělat a ještě se tahat někam s takovým zavažím? No řekněte sami, vžyť by to byla skoro sebevražda. Chudak Filip ale můj odjezd opravdu nesl hodně špatně a dost ho obrečel. Já ale byla tvrdá a hlavně přesvedčená, že ho již nikdy neuvidim. Jenomže člověk míní a život mění že? Když budete čist dál, tak se určitě ještě v mých vzpomínkách o Filipovi dočtete.