Jen tak

Detroit III.

Musim ješte poznamenat,  že za dobu, než jsem si jela vyřídit řidičák a SSL, tak se u nás v partě pár lidi vystřídalo. Nejprve přijel jeden, co měl ženu někde snad v Hondurasu, či kdoví kde. Byla to domorodá žena, kterou dostal od náčelníka. Měl sebou i fotky a na to, jak on byl asi 40 ti letý kozel, měl ženu mlaďoučkou a pěknou. Jí bylo totiž asi 16 let. Také sebou měl bouchačku, skoro vůbec se nemyl, kradl na co přišel a byl to děsný bordelář. Na pokoji s ním byl Filip, ale ten už ani né po týdnu kňučel, že s ním nechce být, že se po pokoji line děsný smrad, že má všude poházené zbytky jídla, špinavé prádlo a podobný bordel. Jednou jsme tohodle člověka přistihli, jak si pere košily. Tak nejprve košily na několik hodin namočil a to bez prášku na praní. Po té se jal prát opět bez prášku či mýdla.  Ani košily nevymáchal. Však ono taky nebylo proč ji máchat. Takto vypranou kosily,která smrděla stejně jako před vypránim, pověsil v koupelně na uschnuti.  Řeknu vám, že s takovým člověkem je opravdu prima fajn spolubydleni. Na věci v apartmánu se s námi samozřejmě nesložil. Odůvodnil to tím, že on nic nepotřebuje a že sedět mu stačí na koberci. Jo, stačilo, ale jen když se nikdo nedíval. Jinak užival naprosto vše, co my ostatní zaplatili. A nejenom to, on nám kradl i jídlo, protože dohromady si sám nic nekupoval. V práci si bral čaje, cukry, smetánky a já mám dojem, že i kradl jídlo amíkum z lednice v práci a to vše tahal domů. Taže se po lince válely použité pytliky od čaje, různé plechovky hlavně od rybicek, kelímky použite i nepoužité. Nikdo mu ale nesměl z toho nic vyhodit a díky té jeho bouchačce si to ani nikdo nedovolil. Jednou jsme takhle s Mireckem seděli u telky a on že se bude koukat s náma. No proč ne že? Jenomže asi po deseti minutách mě na ruce něco kouslo a začalo to pěkně svědit. Po chvíly o kousek dál znova. A za chvílku zase. Tak jsem se šla kouknout na světlo a já byla pokousaná od blech. Od té doby jsem se tomu člověku vyhýbala jak čert kříži. Teď si asi říkáte, proč mu někdo něco neřekl co? No však řekl. A byla jsem to já, protože ostatní se ho báli. Pohádali jsem se až hrůza, že ostatní čekali, kdy vytáhne tu bouchačku. Mě to v tom vzteku ani vlastně nedošlo. Stejne ta hádka ale byla houby platná. On si v tom svém smrádku a špíně doslova liboval. Však i jeho denní hygiena spočívala v tom, že jednou za měsíc se vykoupal a to ještě jen tehdy, když se mu povedlo někde najít zbytek mýdla. Řeknu vám, mýt po něm vanu byla opravdu lahůdka a Většina z nás se raději od té doby sprchovala. A jaký byl pracant? No tak to teda jo. Jezdil v práci s bafárkou a to znamenalo, že začínal pozdeji jak my ostatní. Správně ale měl jít s náma zametat. Jenomže to bylo nejspíš pod jeho úroven a  vzhledem k tomu, že bafárka je nejtežší, tak si to odůvodnil tím, že dělá vlastně nejvíc a tak raději počká. Když pak konečně vyjel, tak to prolítnul jednu lainu, pak se někde zasekl u regálu, kde si buď četl, nebo studoval co by ukradl. Ke konci šichty nestíhal natolik, že vzdy někdo z nas musel nakonec vzít druhou bafárku a jít mu pomoct. A nejenže nestíhal, on vlastně skoro nic neudělal. Naštěstí tahle lidská karikatura u nás dlouho bebyla. Po tomhle človičkovi přijel jiný. Na pohled normální slušný chlap. Ani nevim proč, ale my dva jsme se od prvního dne nějak moc v lásce neměli. Zato kolegyňka se zamilovala až po uši a tak už po pár dnech ti dva spolu tokali. No co, však jsme lidi že? No a pak jsem odjela do toho Chicaga. Po návratu jsme se s Mirečkem nestačili divit, co za změny se "doma" za tu dobu udály. Kolegyňka zavedla tvrdý režim. Každý musel něco dělat, jen ona sama toho moc nepodělala. Filip nám vyprávěl, že hned druhý den po našem odjezdu se jala vařit. Udělala guláš, sice prý byl dobrý, ale maso nepoživatelné. Po jidle jen tak houkla na Filipa: "Nažral jsi se, tak umyj nádobi" No co by jste jí rekli? Na to jídlo se všichni skládali a ona vařila, takže to nádobí snad mohli udělat společnýma silama ne? A tak to tam prý šlo celou dobu. Po návratu jsme měly i předělaný pokoj. Ještě před mým odjezdem si ona dáma s milým pánem začali do bytu tahat spousty kramů. Tak například někde našli starou matraci a přitáhli ji domu. No nebyl to až tak špatný nápad, ale to by nesměla být nacucaná od asi týdeního dešte. Týden ji sušili v prádelně a než jsem se vrátila z Chicaga, tak ji dali k nám do pokoje. Tím pádem jsem se tam já už jaksi skoro nevešla. Sice jsem kategoricky odmítala, ale bylo mi to houby platné. Takže jsem nejenom neměla skoro kde spát, ale ta zatuchlina se opravdu nedala dýchat. No a bylo zle. Do té doby kamarádka a fajn ženská se změnila a stala se z ní stíhačka, satorie a protivná baba, která ješte ke všemu žárlila a tím pádem se se mnou až na nějaké to štěkání i přestala bavit. Takže bydleníčko jedna básen. Nezbylo mi nic jiného, než ten pokoj vyklidit. Nakýblovala jsem se do obýváku, který ale už obýval Filip. Tem sem zdrhnul v době toho smudlína. V obýváku se ale moc dobře spát nedalo. Větsina lidí totiž chodila spát hned z rána po návratu z práce a to já spát neumim. Já chodila spát až odpoledne a to mě zase rušili ostatní. Prostě nakonec a hlavně po jedné hádce s onou kolegyní jsem to vzdala a dala výpověď. To ale taky byla kapitola sama pro sebe. O tom ale zase až příště.